Nejslavnějším vyobrazením střezetické srážky, které se stalo jejím dokonalým symbolem (a to i přes jisté nerealistické ztvárnění bojové scény), je monumentální obraz „Srážka jízdy u Střezetic“, jehož autorem je malíř Václav Sochor (1855–1935). Na tomto obrazu pracoval poměrně dlouhou dobu od roku 1895 do roku 1900 v ateliéru, který si zřídil na otcově statku v Citolibech u Loun. Pro zdařilost díla studoval fyziognomii a anatomii koní i jezdců z různých fotografií, skic, ale také z jezdeckého výcviku. Mnohokrát navštívil královéhradecké bojiště. Dokázal si též zajistit podklady pro realistické ztvárnění tváří množství důstojníků. Skutečně monumentální obraz má úctyhodné rozměry 790 x 490 cm. Poprvé byl vystaven roku 1900 v audienčním sále vídeňského Hofburgu, později v Domě umělců ve Vídni. V následujícím roce mohli dílo obdivovat i Pražané v prostorách posádkového velitelství na dnešním Náměstí Republiky. Nedlouho poté obraz koupil císař František Josef I., aby jej trvale vystavil ve vídeňském Arsenalu, dnešním Vojensko-historickém muzeu, kde je dílo uchováváno doposud. Kopii obrazu dnes mj. vlastní Východočeské muzeum v Hradci Králové, které jí vystavovalo se staré budově Válečného muzea na Chlumu.
Po zpracování střezetické srážky se Sochor pustil do dalšího díla inspirovaného královehradeckou bitvou – jednalo se o neméně proslulý obraz „Baterie mrtvých“, připomínající jednu z nejznámějších epizod bitvy.
Obraz Válava Sochora Srážka jízdy u Střezetic
Utrpení koní na bitevním poli bylo zachyceno v řadě různých uměleckých děl – od literatury, přes výtvarné umění až po film. V českém prostředí zůstává však zřejmě nadále nejznámějším dílem tohoto druhu velmi sugestivní a svým použitím přímé řeči velmi osobně pojatá báseň Fráni Šrámka Raport.
Fráňa Šrámek
RAPORT
Na levém křídle a poslední
já budu stát,
a tušit nebude, oč prosit chci,
žádný kamarád –
a paty k sobě, špičky od sebe,
pro tebe, sne můj divný, pro tebe
já budu meldovat.
Hlásím, pane hejtmane,
že se mi zdál sen,
vojna byla a já ležel
v poli zastřelen;
a zrovna u mne váš kůň taky pad,
nám přáno bylo spolu umírat,
to z Boží vůle jen.
To k ránu bylo as, neb měsíc zrud,
a váš kůň hlavu zdvih,
a zvláštní věc, měl jako já
prostřelený břich,
a v jeho očích takový styd a žal,
kdos divil se v nich, kdos se ptal
a ruce lomil v nich.
Že louky voní kol a jetely
a kvete řeřicha –
a on... kůň... což byl vinen čím?
má díru do břicha,
že na něm seděl kdos, už nesedí
a oči vědět chtí, však nevědí
a v hrdle vysychá...
Oh, v hrdle vysychá... A chtěl by ržát...
že neví, neví proč?:
sluníčko zlaté, což neměl on tě rád –
ty už ho nechceš... proč?
proč necinkne už nikdy podkova,
proč nebe v krvi, nohy z olova –
hó, toč se, světe, toč...
Hlásím, pane hejtmane,
že byl to strašný sen,
ty oči zvířete, ty křičely
a z důlků lezly ven,
křičely na mne, jestli já to vím,
proč ležíme tu s břichem děravým –
co měl jsem říci jen...?
Hlásím, pane hejtmane,
a já to musím říc:
tož, člověk rád jde, člověk musí jít,
když pán chce, smrti vstříc –
však koní šetřte, prosím tisíckrát,
to dobytče se strašně umí ptát,
proč nesmí žíti víc...
Originálním a zároveň v podstatě ne nepodobným způsobem vyjádřil vzájemný vztah koně a jezdce i britský (proti) válečný básník Henry Chappell (1874-1937) ve svém díle Polibek vojákův:
Henry Chappell
Polibek vojákův
Jen umírající kůň! Zpomal a popusť
zbytečné již udidlo ze zpěněného chřípí,
uhni stranou a ponech cestu volnou -
hřmění děl s hrůzou umlkne.
S hlavou skloněnou k bombardované zemi zde leží
s údy chvějícími se, jak rychle život vyprchává,
temný povlak obestírající věrné oči,
které němě prosí o pomoc již smysl nemající.
Děla se valí vpřed, ale on spěchá
nedbaje kamarádova křiku ani zvuku šrapnelů,
tam k raněnému příteli, jenž osamocen krvácí
u kamenité cesty, na níž padl.
Jen umírající kůň! Rychle poklekl
nadzvedl ochablou hlavu a slyše rozechvěný vzdech
políbil svého přítele. Po skloněné líci něžného soucitu
slza stéká: Sbohem, starouši. Sbohem.
Pocty žádné se nedočká. Metálu. Odznaku či hvězdy,
ač zřídka laskavější skutek může válka dopřát;
tam v hrudi skrytý, drahocennější má
nad dar královský, své srdce zlaté.
do češtiny přeložil a upravil T. Kaláb