Srážka jízdy u Střezetic a umělci

Nejslavnějším vyobrazením střezetické srážky, které se stalo jejím dokonalým symbolem (a to i přes jisté nerealistické ztvárnění bojové scény), je monumentální obraz „Srážka jízdy u Střezetic“, jehož autorem je malíř Václav Sochor (1855–1935). Na tomto obrazu pracoval poměrně dlouhou dobu od roku 1895 do roku 1900 v ateliéru, který si zřídil na otcově statku v Citolibech u Loun. Pro zdařilost díla studoval fyziognomii a anatomii koní i jezdců z různých fotografií, skic, ale také z jezdeckého výcviku. Mnohokrát navštívil královéhradecké bojiště. Dokázal si též zajistit podklady pro realistické ztvárnění tváří množství důstojníků. Skutečně monumentální obraz má úctyhodné rozměry 790 x 490 cm. Poprvé byl vystaven roku 1900 v audienčním sále vídeňského Hofburgu, později v Domě umělců ve Vídni. V následujícím roce mohli dílo obdivovat i Pražané v prostorách posádkového velitelství na dnešním Náměstí Republiky. Nedlouho poté obraz koupil císař František Josef I., aby jej trvale vystavil ve vídeňském Arsenalu, dnešním Vojensko-historickém muzeu, kde je dílo uchováváno doposud. Kopii obrazu dnes mj. vlastní Východočeské muzeum v Hradci Králové, které jí vystavovalo se staré budově Válečného muzea na Chlumu.

Po zpracování střezetické srážky se Sochor pustil do dalšího díla inspirovaného královehradeckou bitvou – jednalo se o neméně proslulý obraz „Baterie mrtvých“, připomínající jednu z nejznámějších epizod bitvy.

 

Sochor_-_mal

Obraz Válava Sochora Srážka jízdy u Střezetic

 

 

Utrpení koní na bitevním poli bylo zachyceno v řadě různých uměleckých děl – od literatury, přes výtvarné umění až po film. V českém prostředí zůstává však zřejmě nadále nejznámějším dílem tohoto druhu velmi sugestivní a svým použitím přímé řeči velmi osobně pojatá báseň Fráni Šrámka Raport.

 

Fráňa Šrámek

RAPORT


Na levém křídle a poslední

já budu stát,

a tušit nebude, oč prosit chci,

žádný kamarád –

a paty k sobě, špičky od sebe,

pro tebe, sne můj divný, pro tebe

já budu meldovat.

 

Hlásím, pane hejtmane,

že se mi zdál sen,

vojna byla a já ležel

v poli zastřelen;

a zrovna u mne váš kůň taky pad,

nám přáno bylo spolu umírat,

to z Boží vůle jen.

 

To k ránu bylo as, neb měsíc zrud,

a váš kůň hlavu zdvih,

a zvláštní věc, měl jako já

prostřelený břich,

a v jeho očích takový styd a žal,

kdos divil se v nich, kdos se ptal

a ruce lomil v nich.

 

Že louky voní kol a jetely

a kvete řeřicha –

a on... kůň... což byl vinen čím?

má díru do břicha,

že na něm seděl kdos, už nesedí

a oči vědět chtí, však nevědí

a v hrdle vysychá...


Oh, v hrdle vysychá... A chtěl by ržát...

že neví, neví proč?:

sluníčko zlaté, což neměl on tě rád –

ty už ho nechceš... proč?

proč necinkne už nikdy podkova,

proč nebe v krvi, nohy z olova –

hó, toč se, světe, toč...

 

Hlásím, pane hejtmane,

že byl to strašný sen,

ty oči zvířete, ty křičely

a z důlků lezly ven,

křičely na mne, jestli já to vím,

proč ležíme tu s břichem děravým –

co měl jsem říci jen...?

 

Hlásím, pane hejtmane,

a já to musím říc:

tož, člověk rád jde, člověk musí jít,

když pán chce, smrti vstříc –

však koní šetřte, prosím tisíckrát,

to dobytče se strašně umí ptát,

proč nesmí žíti víc...

 

Originálním a zároveň v podstatě ne nepodobným způsobem vyjádřil vzájemný vztah koně a jezdce i britský (proti) válečný básník Henry Chappell (1874-1937) ve svém díle Polibek vojákův:

Henry Chappell

Polibek vojákův

 

Jen umírající kůň! Zpomal a popusť

zbytečné již udidlo ze zpěněného chřípí,

uhni stranou a ponech cestu volnou -

hřmění děl s hrůzou umlkne.


S hlavou skloněnou k bombardované zemi zde leží

s údy chvějícími se, jak rychle život vyprchává,

temný povlak obestírající věrné oči,

které němě prosí o pomoc již smysl nemající.

 

Děla se valí vpřed, ale on spěchá

nedbaje kamarádova křiku ani zvuku šrapnelů,

tam k raněnému příteli, jenž osamocen krvácí

u kamenité cesty, na níž padl.

 

Jen umírající kůň! Rychle poklekl

nadzvedl ochablou hlavu a slyše rozechvěný vzdech

políbil svého přítele. Po skloněné líci něžného soucitu

slza stéká: Sbohem, starouši. Sbohem.

 

Pocty žádné se nedočká. Metálu. Odznaku či hvězdy,

ač zřídka laskavější skutek může válka dopřát;

tam v hrudi skrytý, drahocennější má

nad dar královský, své srdce zlaté.

 do češtiny přeložil a upravil T. Kaláb

Aktualizováno 20. 1. 2017 15:26