Prusko-rakouská válka r. 1866 - základní informace

29. 9. 2010 19:44 Martin Barus
Vytisknout

Prusko-rakouská válka roku 1866 zaujímá nezastupitelné místo v dějinách Evropy 19. století. Stala se jednou z hlavních příčin pádu politického systému, vytvořeného po porážce císaře Napoleona, který přežil více jak půl století. Rakouské a pruské soupeření o hegemonii v německém prostoru a jeho budoucí směřování bylo nakonec rozhodnuto válkou. Záminka války byla nalezena ve sporu o území Šlesvicka a Holštýnska, které obě mocnosti dobyly r. 1864 ještě jako spojenci na Dánsku. Po diplomatických rozmíškách obsadili Prusové 7. června 1866 Holštýnsko a směřovali nezvratně k válce.

Pruské velení naplánovalo vpád do Čech ze třech směrů – Labská armáda měla přejít přes Šluknovský výběžek na Českolipsko, I. armáda přes Liberecko k Jičínu a II. armáda překročila hraniční průsmyky na Náchodsku a Trutnovsku. V době, kdy pruské jednotky přecházely hranice (jednotlivé armády postupně od 22. do 26. června), přesunoval teprve rakouský vrchní velitel, polní zbrojmistr Ludvík von Benedek, většinu své armády z Moravy do Čech. K prvním srážkám došlo v severních Čechách u Kuřívod, Svijan-Podolí (26. června) a Mnichova Hradiště (28. června), další následovaly i ve východočeských lokalitách – u Trutnova a Náchoda (27. června), České Skalice a Nového Rokytníka (28. června), Jičína, Dvora Králové nad Labem a Svinišťan (29. června). Prusové ve všech bitvách – kromě Trutnova – zvítězili a postupovali za rakouskými sbory, které se soustředily u Hradce Králové. Právě zde byla 3. července 1866 svedena rozhodující bitva mezi hlavními silami obou armád, v níž Prusové po celodenním boji zvítězili.

Poražení Rakušané poté ustoupili zpět na Moravu, kde došlo k několika menším srážkám (např. 15. července u Tovačova) a soustředili se především na obranu Vídně. Poslední bitva celé války se odehrála 22. července u Lamače (dnes součást Bratislavy). V té době již probíhaly intenzivní mírové rozhovory, které vyústily v mikulovské příměří (26. července) a později konečný pražský mír (23. srpna).

Rakušané museli mimo válečných reparací a ztráty Benátska (Itálie se angažovala na pruské straně, a ačkoliv byla poražena, dosáhla zásluhou Pruska tohoto územního zisku) rezignovat na své další aktivní vystupování v německém prostoru, kde získalo hegemonii Prusko a po vítězné prusko-francouzské válce 1870–1871 zde pod jeho patronací vznikl jednotný německý stát – německé císařství. Rakousko obrátilo po prohrané válce svůj zájem na Balkán, čímž postupně směřovalo k osudné 1. světové válce.

Aktualizováno 20. 1. 2017 15:26